Sapa – Hanoi – Halong Bay

Do Vietnamu přejíždíme autobusem z Laosu. Jak se nakonec ukáže, cesta to je celkově skoro třídenní, krkolomná a spletitá, vyčerpávající, nicméně k našemu překvapení vede šťastně až k cíli. Náš řidič totiž při každé příležitosti kouří něco ze své dlouhé dýmky. Vypadá podezřele vesele a vzhledem k tomu, že se nacházíme v oblasti, kde se tradičně pěstovalo/pěstuje opium (zlatý trojúhelník), tipujeme to nejdřív na opium nebo přinejmenším trávu. Řidič ale kouří dokonce, i když nás zastavuje místní policie. Později pochopíme – tabák se tady prostě takhle kouří. Na obranu řidiče ale musíme říci, že byl asi nejlepší, kterého jsme v Laosu měli (možná proto, že byl tak vyklidněnej). Jeho kolega v busu nám nabídne směnu našich zbývajících kipů za vietnamské dongy. Po lehké upravě kurzu, který konzultujeme s mobilem, se dohodneme na docela ucházejícím dealu.

Na Laoské straně hraničním přechodu je víc zaměstnanců než přecházejících. Zjišťujeme, že již vyměněné kipy by se nám hodily na poplatky, což ovšem čičmunda který nám už vyměnil kipy a jezdí přes hranici každý den nějak zapomněl zmínit. Směnný kurz pro poplatky je také hodně nastřelený, ale bohužel nemáme na vybranou.

Na druhé straně hranic nám vietnamský celník, který si hraje na důležitého, dá obsáhlou přednášku o turismu ve Vietnamu, a co vše nesmíme minout. Poté nám se samozřejmostí nabídne výměnu peněz ve výhodném kurzu. Jinde je prý zaručeně horší. Nikdo nemění…

Naše první dojmy sbíráme již po cestě v Dien Bien Phu, kde přestupujeme:

  • Je to tu nádherné. Po Laosu je pastvou pro oči vidět něco jiného než vypálená políčka a nekonečnou zeleň lesů.
  • Motorkáři zde jsou ještě šílenější než ti indičtí. Je velmi neobvyklé mít auto, a proto se na motorkách kromě celých rodin převáží například i celodenní várka zeleniny k prodeji na trhu, nábytek, květiny (i stromy), kola, atd.
  • Mají tu slow coffee (trvá asi hodinu než prokape). Ale zase v něm pak neni lógr. Což píšu zejména proto, že sem chtěl napsat slovo lógr.
  •  Nikdo tu nemluví anglicky, a to tak že vůbec. O to víc mluví vietnamsky a jsou občas až agresivní…

Obecně řečeno náš popis asi bude vypadat dost skepticky, což ale nic nemění na tom, jak moc si to tu užíváme a kolik věcí na Vietnamu milujeme. Jenom se prostě líp a vtipnějš mluví o těch nedokonalostech.

***

Naší první destinací je Sapa, horské městečko na severozápadě země, kam jsme bohužel dorazili přesně ve 4 ráno (oproti plánované půlnoci, po opravdu náročné jízdě s nohama nad hlavou v zadní části busu, kam nás nadirigoval opravdu agresivní poskok). Vypadalo to tam jak město duchů: v horách, mrholení, zima (asi 10 stupňů, což je na naše poměry fakt mráz, a tak nandáme všechno oblečení, co máme), a nikdo nikde, kromě občasného bzučení motorek v dáli. Drze jdeme přímo do jednoho z nejdražších hotelů ve městě a oznamujeme jim, že si u nich v recepci dáme šlofíčka, než se otevře něco pro „backpackery.“

Po šlofíku nacházíme moc pěkný hotel na druhé straně ulice a cenového spektra, kde upadáme do kratšího kómatu. Po probrání se následuje první a rozhodně ne poslední návštěva trhu s jídlem, kde se definitivně rozhodne o Honzově závislosti na Phó (vývar + nudle + maso + chili + zelené – máta,saláty atd.), která Báře občas leze krkem…

No a v Sapě bylo hnusně celou dobu. Po dlouhém zvažování zamítáme trek na vrchol Indočíny Fan Si Pan. Prý je tam akorát bordel a ještě k tomu je hnusně. Další den půjčujeme motorku, poprvé ve Vietnamu, a vyrážíme na obhlídku okolí.  V průsmyku Tram Van zastavujeme a jdeme na vyhlídku, kde kvůli mrakům samozřejmě není nic vidět. Cestou zpět se na parkovišti dáme do řeči s párem, který projel ze Saigonu až do Sapy na motorkách. Honza vyzvídá co se dá a už zase zvažujeme, zda motorky nekoupit a nevydat se na jih. Navštívíme ještě Cat Cat village, což je takový skanzen… ve kterém se vám samozřejmě snaží někdo pořád něco prodat 🙂

Po Sapě vyrážíme do Hanoje, a to nočním busem, tentokrát je však cesta překvapivě v pohodě a tak dorážíme brzy zrána do hlavního města Vietnamu a zastihneme i důchodce při ranní rozcvičce na břehu jezera. Po ubytování zjištujeme, že nabídka motorek je veliká, a Honza zase prudí….:)

První den ve městě se rozkoukáváme a zjišťujeme, že památky jsou zavřené (každé pondělí a pátek). Na strýčka Ho Chi Minha teda vyrážíme až další den ráno. Je docela tuhej, a v místnosti není moc světla. Po návštěvě konstatujeme, že dívat se na mrtvoly nás zas tak nebere, a že V.I.Lenin pro nás nebude hlavním lákadlem pro návštěvu Mockby…kromě mnoha dalších věcí. Po mauzoleu si střihneme ještě válečné muzeum, kde mají poměrně slušnou sbírku americké vojenské techniky a vietnamské propagandy.

Další den patří výletu do Halong Bay, „perly Vietnamu“, zapsané v UNESCU a jednoho ze sedmi moderních divů světa. Protože jsme byli v Kerale na hausbotu, nechtělo se nám spát v Halong bay na lodi, což je jedna z možností, jak se tam podívat. Byli jsme tam tedy jenom na „otočku“ a to se zájezdem. Kromě toho, že okolo jsou účastníci, tak okolo  je ještě dalších osm miliónů zájezdů a lodě kam se podíváš. Zapomeňte na Top Gear, idyla se nekoná… Ale znovu – jsme neskonale rádi, že jsme to viděli.

Večer se odměňujeme v Plzeňské hospodě. Několika Plzněmi, Honza bůčkem a Bára smažákem. S lítostí konstatujeme, že nám to zas tolik nechybí. (kromě Plzně). Z repráků tam dokola jede jedno album s hity typu – Na Okoř je cesta, Rosa na kolejích atd. Něco jako Best of Já písnička. Se slzou v oku vzpomínáme na hudební výchovu a zpíváme si jak diví.

Další den navštívíme divadlo vodních loutek (Water Puppet Show). To nechceš. Kromě asijských turistů, kteří nemají ponětí o tom jak se v potemnělém sále chovat (připadáme si hůř než na školních dopoledních představeních) je dalším utrpením představení samé. Podává sice pěkný zevrubný obraz Vietnamských menšin/kultur, ale to je tak vše. Loutky docela oprýskané, voda smrdí (pár let tam už asi je) Vypravěčce/zpevačce je vše solidně u zádi, na LCD monitorech běží překlad příběhů jednotlivých etnik. U horských kmenů z centrálního Vietnamu se dozvídáme, že tam panovala primitivní „simplistic democracy“. Inu, ÚV KSV… Přesto jsme rádi, že jsme to viděli.

Večer nasedáme do nočního vlaku směr Hue.

Následující události se odehrály dne 15.04.2013 mezi 19:00 – 19:30

  • 19:01 Na 3. nástupišti nastupujeme do vagónu.
  • 19:03 Vyšplháme se na lůžka a já si uvědomím, že nemám pas. Zůstal na recepci hotelu.
  • 19:04 Ujišťuji B., že to stihnu a vybíhám z vlaku. Do hotelu je to cca 2km a přemýšlím, zda zaběhnu rekord v žabkách nebo zkusím chytit mototaxi
  • 19:05 dobíhám na konec vlaku kde narážím na utahovače šroubů, po jehož boku stojí Honda Hero, moped s manualním řazení a zdvihovým objemem 100 ccm3. Gestikulací podpořenou 200 tisíci dongů si ji zapujčuji a vysvětluji, že jedu sám.
  • 19:06 Nacházím zadní bránu z nádraží. Zavřenou. Po další gestikulaci a výkřicích passport/hotel je mi umožněn průjezd čekárnou o kus dál.
  • 19:07 Kolem nechápající ostrahy vyrážím vstříc odeznívající Hanojské večerní špičce a zjišťuji, že přední brzda nefunguje a účinnost té zadní je někde u 50%. Ještě že nemám helmu.
  • 19:07 – 19:15 Ve Vietnamu se příliš nedodržují dopravní předpisy. Řekněme tedy pouze, že jsem byl tím nejlepším příkladem.
  • 19:16 Passport! Řvu na recepčního a pořád ukazuju na hodinky.
  • 19:17- 19:24 Znovu jsem řádným příkladem.
  • 19:25 Vjíždím ke hlavnímu vstupu na nádraží. K mému štěstí je tam někdo kdo umí anglicky a vysvětlí první ostraze co a jak s motorkou, pasem a mnou.
  • 19:26 Projíždím čekárnou plnou lidí (velikostí cca Smíchovské nádraží). U vstupu na perón mi cestu zatarasuje šest řvoucích nádražaček. Jedna mi bere klíčky od motorky. Naštěstí se vynoří můj překladatel od vstupu a situaci vysvětluje. Něco na mne ještě pořvávají, ale já tlačím motorku na nástupiště č.3.
  • 19:27 Vracím motorku utahovači a objímám ho
  • 19:28 S vítězoslavným úsměvem a pasem v ruce vstupuji do kupé
  • 19:30 Vlak odjíždí směr Hue.

Mekong Delta, Cai Be, My Tho

Hoi An, My Son complex

Moving steadily towards the South of Vietnam we stopped for couple of days in taylor’s city of Hoi An and made one day trip to My Son ruins/temples. Enjoy the photos!

 

Vietnam No. 1 – Sapa, Hanoi, Halong Bay, Hue

Georgetown, Penang alias Food Heaven

This time in English, especially for my roommate Nabilla!

We arrived to Penang the day after our 7-day trek. One of our two backpacks was full of laundry (number one task for Penang was to get it done), our bodies merely devastated (B. complaining about swollen ankles and J. about some worm that is supposedly under skin of his left foot), and hunger taking over. Yoyo, one of the girls that had joined us for the trek, was still with us.

The biggest surprise about Penang was howw the streets change during the day. In early mornings you find nothing, then day market takes over, only to be taken down for the night food market to take its place. It is unbelievable how fast these changes happen every single day.

But overall, thank god we came into a place that may as well be called the foodie heaven. We took a great advantage of it, exploring local (as well as Chinese) cuisine day and night. We visited Nabilla’s favorite food stall, tried some satay, as well as the sweet Cendal and Ice Kacang. Together with Yoyo and another guy from Quebec, we spent one whole evening wandering around the town and tasting all kinds of street food; we even had a frog and a quail – deliciously awkward… We also visited a good number of nice cafes that serve real coffee, not just the local “copee” (a strong coffee with sweetened condensed milk) – which was, btw, also one of our favorites. And finally we went to a local grocery store and sent a whole box of eatable goodies back home – friends and family, get ready J

But food is only one of the draws of Georgetown. Overall, the place has an artsy, somehow European feel. We went to the Chinese Jetty, old marina, some temples, churches, day markets, etc.  There are many antiques in town, lot of times held by the Chinese; at least Junk, the one we explored inside out, was. Since we spent so much time in there, we started a conversation with the owner and we got invited to an evening Jam session. We were promised that local coconut wine with Guinness (mixed!) would be served. Well, the drink was kind of ok… But the jam session was a real blast. Of course neither of us plays any instruments, but we grabbed a bowl/bottle and a stick each, and we started adding some rhythms. Really, the owner was the only one that knew how to make music, so the remaining 6 of us improvised as if we were STOMP. B. got the guitar at one point and kept playing the three cords she remembers for about 20 minutes straight – after a while, the owner joined in with a flute, seemingly having made the decision that this is not good enough even for beginners. But overall, this was a real first time experience!

Anyway, that’s about it when it comes to Penang. We were glad to recharge our batteries in this beautiful place.

Laos – česky :)

Cesta do Vientiane a samotné Vientiane

Cesta do Laosu byla crazy. Po dlouhém odpočinku v Georgetownu jsme se rozhodli pro variantu noční bus do Kuala Lumpur a ranní let směr Vientiane. To byl plán i s rezervou na dopravu v KL. Autobus z Georgetownu odjel místo v půl 12 až v jednu. A trvalo mu to dlouho… když jsme nad ránem dorazili do KL vypadalo to tak, že jsme měli cca hodinu do check-inu a ještě jednu jízdu busem okolo 50 min před námi. Když jsme dorazili na letiště, dosprintovali jsme na přepážku a stihli to…jen jsme netušili, že ještě napínavější přesuny nás teprve čekají.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se po výtuhu v letadle vystoupili z ve Vientianne. Zejména ve srovnání s Kualou vypadalo letiště naprosto klidně. A taky jsme byli jediné letadlo. Inu, buddhistický klid a komunistická strana vládnou této zemi.Po příjezdu do města jsme zašli na snídani, kde jsem neuváženě vsadil na velkou „tradiční“ laoskou polévku s nudlemi a jedno pivo (viz foto v galerii). Po konzumaci následoval výtuh, takže jsme toho už moc neviděli, no a večer jsme si dali první ovocný shake, který je z nějakého důvodu úplně všude…

Po rozkoukání následovalo rozhodnutí se další den (resp. večer- nočním busem) přesunout do Lunang Prabangu. Dojeli jsme se ještě podívat busem do Buddha parku asi 20 km od města. Prašné cesty směrem tam byly předzvěstí toho, jak vypadá zbytek Laosu.  Po návratu zpátky do města jsme ješte prozíravě vyřidili Vietnamská víza (hajzlové chtěj 70 USD za měsíc…) a vydali se na cestu do Luang Prabangu.

Cesta do Luang Prabangu (LP)

Na úvod jen trochu k sleeper busům – cestovali jsme s nimi v Indii dvakrát a byla to pohoda a relativní komfort. Cesta cca 8 hod stála v Indii 12  dolarů, pěkný dvoulůžko s funkční zásuvkou a záclonkou. Až na to, že jako všude v těchto končinách je-li něco vybaveno klimatizací, musí ta jet naplno. Takže (pouze) když si člověk vezme dost oblečení, je to super způsob šetření času i peněz.

Bus do LP stál 25 dolarů. S večeří a shuttlem na nádro v ceně. Přišlo nám to jako ok deal. Přijeli jsme s crazy shuttle driverem na nádraží, kde jsme z nějakýho důvodu ještě hodinu felili… Ok no problem. Pak nastal boarding, do busu, kterej byl dovezen z Koreji (asi severní) jako 2nd hand… Ok no problem. Naše „dvoulůžko“ bylo úplně vzadu na takovým letišti, který jsme sdíleli s dvěma ne moc výřečnejma Francouzema…Nad námi byl výdech klimatizace, do kterého byla zavedena hadice, která vedla vedle okýnka pod nás. Vedle výdechu byla taková dvířka, zčásti zalepená lepenkou, zčásti natevřená. Přišlo mi to divný, ale ok, no problem.

Problem nastal po večeři, která byla ok, akorát jsme nevěděli, že probíhá 🙂 nudle jsme do sebe přesto zvládli na poslední chvíli naházet a vyrazili jsme. Problém nastal záhy, neboť jsme vjeli do hor. V Renaultu, když byl naloženej, jsem občas vypínal klimatizaci, abych měl dostatek „výkonu“ na předjíždení. Řidič busu dělal to samý, akorát v případě příkřejšího stoupání. Což by mi bylo normálně u prdele, kdyby však v tý natevřený skřínce nad náma nebyla rozbitá klimatizační jednotka, která při každým vypnutí vypustila něco mezi 1-3 dcl fakt studený vody do naší pánevní oblasti. A samozřejmě poprvý se to stalo, když jsem poprvý zabral (znaven večeří). Pak dlouho nic, mysleli jsme, že to bude ok, hodili na loužičku deku a zkusili spát. Jenže přišlo více kopců a více inkontinence klimatizační jednotky. Výsledek byl takovej, že jsem ležel v kombinaci poloh embryo+kočka líže mlíčko(gymnastika) nalepenej na zadním skle a B. ležela v mezeře mezi matracemi.

Zkusil jsem nasraně dojít za řidičem, což dopadlo tak, že mi posunky vysvětlili (byli tam tři), že když jede do kopce, tak vypíná AC a proto to chčije. Bez šance…:) Zbytek noci jsem tak strávil v mokrejch kraťasech, s myšlenkami na vraždu a ve snaze zachytit na mobil, že chčije ze stropu. Což se povedlo nad ránem a tady je důkaz.

LP

Po týhle super duper noci, jsme zapadli do prvního guesthousu co ucházel a šli spát. Večer prohlídli noční trh, dali si dobrou rybu a zase šli spát. Další den následovalo půjčení čínské kopie mopedu honda a výlet do budha cave, další den elephant village, kde se starají o slony, co dříve tahali stromy v lesích.  Na velikonoční ponděli jsme namalovali vejce a pak je sežrali… No a měli jsme (hlavně B.) nespočet shaků a taky baget…a přišli si evropsky, protože luang tak trochu, až na ty chrámy, lidi a mnichy vypadá.

Po LP následovala cesta do Luang Namtha na severozápadě Laosu. Fakt jsme nechtěli jet busem, natož nočním, takže jsme zvolili jen asi o 4 dolary dražší a asi 2 hodiny rychlejší cestu mikrobusem… NEVER MORE. Pan „řidič“ sice věděl, jak se auto ovládá, ale netušil, jak se řídí. Takže na pětku jsme do kopce jeli 15 km/h. Nemluvím o posezu za volantem, na který nemá ani ta nejhorší řidič(ka) v nejhorším SUV… Třešničkou na dortu bylo, když pravděpodobně usnul a pak dupnul na brzdu a trhnul volantem, tak, že jsme si proházeli místa… prý se něčemu vyhýbal…což ovšem bez angličtiny těžko vysvětlit 🙂

Když jsme dojeli do Luang Namthy, nechtělo se nám už nikdy nikam jet… odměnou nám byl zatím asi nejlepší, nejhezčí, nejlevnější a i nejpohodlnější guesthouse (Zuela), hned naproti nočnímu marketu s jídlem. Další den jsme si tam půjčili kola a jeli se podívat na vodopád č.1, kterej byl fakt špatnej a špinavej. Pak jsme se ztratili v polích (esence Laosu – vypadá to tu trochu jak v Banátu), a když jsme se vymotali, byl už večer. A cestou jsme viděli kohoutí zápas.

Luang Namtha je sice super, ale jako stejně jako zbytek Laosu, je to tak trochu prdel… rozhodli jsme se dojet do Muang Singu, cca 9 km od hranic s Čínou a cca 50 od trojmezí Laos, Čína, Burma, kde jsou horské vesnice. A rozhodli se jet po vlastní ose a asi nejbezpečnější (i B. to překvapivě potvrdila) formou dopravy – na motorce. Přece jen za pár dolarů na den je to větší sranda, volnost a i bezpečí.

Po cestě do Muang singu jsme se zastavili na vodopád č.2, který byl čistší a lepší… po ubytování v jediném funkčním hotelu u babky co uměla skvělou laoenglish jsme se vyrazili podívat do hill village a na čínskou hranici. Cestou zpět jsme se zastavili ve Smile Beer – jen pro ten název – a tam jsme potkali Viengxaye, který zapíjel se slečnou konec svojí právnické praxe v Muang Singu a návrat do Luang namtha. Takže jsme se opili a on nás pozval na další den do své rodné vesnice na oslavu narození sousedovic holčičky.

Další den ráno jsme zapochybovali, zda bylo pozvání myšleno vážně, ale Viengxay zastavil u našeho hotelu, zrovna když jsme snídali a odjezd byl tedy domluven. V 11 jsme vyrazili, na 45 minutovou Dakar rallye směrem do vesnice na sever od Muang Singu. Přiznám bez mučení, že na motorce bych ještě potřeboval trošku skills, abych ve dvou a s přivázanou krosnou zvládal písek, prach a brodění. Ale dali jsme to (kromě lehkého zaváhání kdy H. zapomněl přeřadit a tak nám to v písku směrem do kopce chcíplo… ten kopec jsme tedy krkolomně sjeli pozadu dolu, a pak to rozpálili zpátky nahoru). Nakonec jsme tedy dorazili v pořádku do vesnice, kde již oslavy probíhaly v plném proudu. A my si připadali jak v Čechách na vesnické veselici, i když s hodně jiným (líným) tancem… (to video opravdu stojí za to!)

Zato piva teklo podobně jako doma a těžko se vysvětlovalo, že musíme jet za chvíli pryč. Odmítli jsme nabídky k přespání a snažili se odmítat další a další sklenky piva (které se zde pije s ledem a ze společných lahví, takže člověk neví, kolik jich už měl), skvělé home-made jídlo i výzvy k tanci (B. se většinou nevyhnula, viz. video). Někdy okolo třetí se nám povedlo domluvit, že opravdu jedem, dostali jsme samozřejmě ještě napít na cestu, rozdali jsme dary z domoviny a mohli vyrazit. Pomalu… neboť bylo veselo a brod byl nedaleko 🙂

Další den jsme se ráno vydali na krosení hranic do Vietnamu. Opět autobusem, ale o tom až příště.

Georgetown – Penang